Correspondence je první koprodukcí divadelní platformy 6-16 (CZ) a Menagerie Theatre (UK), jednoho z předních divadel ve Velké Británii zaměřených na tvorbu nových her, vznikajících přímo na zakázku nebo z autorských dílen, které divadlo pravidelně pořádá. 

Claire MacDonald je ceněnou britskou dramatičkou, divadelní kritičkou a profesorkou a hru Correspondence napsala v r. 2008 pro Menagerie Theatre, kde také měla světovou premiéru.

„Vždycky jsem milovala vlaky. Nejenom romantiku cestování ale to množství pocitů, které nabízí – nekonečný film, který běží za okny, vysoká oblaka, pocit neukotvenosti migrující mezi tady a tam a vyprávějící příběhy.

Correspondence vznikla z nápadu cesty a kým se stáváme  v místech jako jsou vlaky – hotely a místnosti, které obýváme jenom přechodně, jako hosté, platící hosté, kteří jimi jen procházejí. 

Vždycky jsem měla ráda filmy – North by Northwest (Na sever severozápadní linkou, Alfred Hitchcock), Mystery Train (Tajuplný vlak, Jim Jarmusch) – a romány i hry, které nesly tohle téma – příběhy,  které se vyprávějí na veřejných místech, kde se objeví nenadálý a zvláštní druh intimity. Jedna z mých nejoblíbenějších her je My Dinner with Andre (Luis Malle, Andre Gregory a Wallace Shawn), ve které se nic nestane. Dva muži spolu večeří. Hovoří v divadle o životě. Jdou domů. Jsme jejich svědky a posluchači.

Chtěla jsem napsat hru, kde všechno, co se může stát – místa, věci, sdílené vzpomínky a emoce – vznikne z jazyka, z řeči – nic víc. Všechno vyroste z řeči samotné – řeč vytváří náš svět.”

 "Neuchopitelný časoprostor hry současné dramatičky Claire McDonald, který se proměňuje podle výroků postav, činí z dialogu muže (Jan Jankovský) a ženy (Petra Špalková) cosi univerzálního, aplikovatelného na zkušenost kohokoli."

"Žena Petry Špalkové je emancipovaná, jemná, erudovaná, na životní zkušenosti bohatá velitelka. Má talent a cit pro poznání slabin mužových fabulací. Její zamyšlení a následné argumentace mají logiku. Herecké drobnokresby jsou svůdnicky rozkošné. Je patrné, jak ráda by vyřešila svou samotu a přilehla k tělu muže… Ovšem kdyby on byl poslušně ohebným a ovladatelným… Muž Jana Jankovského měl herecky navrch jen v okamžiku režijních pokynů velících světelným změnám. Byl okouzleným obrem, podléhajícím sladkostem božské nymfy, neschopným vzít ženu do náručí."