Čtyři těla a stovky kilogramů pneumatik se propojují ve fyzicky náročném představení, které zkoumá křehké vztahy mezi lidmi a jejich prostředím. Nepředvídatelná hromada pneumatik, která dominuje scénografii a určuje lidské jednání, se postupně proměňuje v živou a dynamickou architekturu. PNEU je performativním hřištěm, kde pravidla nečekaně mizí a zase se objevují, chaos se stává strukturou a nerovnováha hybnou silou.
Viktor Černický vzal oblast scénického umění od samého počátku své kariéry útokem. Diváky ohromil svými osvěžujícími nápady a za svůj jedinečný styl získal řadu ocenění. Švédská síť Dansnät Sverige ho nazývá vizionářem i budoucí nadějí divadelního umění. V nejnovějším projektu Pneu, který čerpá z teorie antifragility, předkládá scénickou esej o úsilí, vyčerpání a obnově sil. O touze neztratit lehkost ani ve chvíli, kdy se všechno hroutí. O místě, kde se nepořádek stává živnou půdou pro hledání nového smyslu.
Koncept antifragility, který světu představil filosof Nassim Nicholas Taleb, popisuje stav, kdy systém nebo objekt pro svůj růst potřebuje neuspořádanost, chaos a tlak. Zatímco něco křehkého nebo zranitelného se může pod vlivem stresu rozbít nebo poškodit, antifragilní entita se naopak zlepšuje a posiluje. Takovýmto systémem je například lidský imunitní systém, nebo svaly. Nejen že antifragilní systémy rostou díky vyvinutému úsilí, naopak pokud zůstávají v pokoji, chřadnou.
„Proč se vždy cítíme nejhůř, když několik dní nic neděláme? Kolik lidí denně posiluje jen proto, aby se vůbec udrželi v kondici? Naše těla jsou antifragilní továrny, které se musí vystavovat diskomfortu jednoduše proto, aby přežila. Neustále saháme za hranice vlastních možností a tím rosteme. Pneumatiky jsou jedním z našich nejbližších partnerů i největších nepřátel. Záleží jestli sedíme v autě, nebo je využíváme jako překážky k pohybu jako hračky, které zvedáme, přeskakujeme, odtlačujeme. Sdílení nepohodlnosti a úsilí – to je rovina, která nás spojuje a díky níž přesahujeme své vlastní bytí. Jsme společenstvím neklidu.“
